cz      uk                                                                                                                              Eva Vošmiková, Havlíčkova 766, 267 51 Zdice, tel. +420 604 440 218, e-mail: artemisterra@seznam.cz
flash
Chovatelské potřeby
Potřebujete krmivo pro psy
nebo kočky? Vodítka, obojky
a vůbec potřeby pro Vaše miláčky ?

více zde ››
Více zde ››

Artemis terra
Chovatelske potreby
www.weimaranerpedigrees.com
chrti v nouzi
ZBK Liberec
Dědičná onemocnění

Nemoci endokrinního systému - štítná žláza
Lymfocytární autoimunitní thyreoitida (Hashimotova choroba)
Jedná se o poškození štítné žlázy způsobené útokem imunitního systému, o tzv. autoimunitu. Základem autoimunity je specifická imunitní reakce na vlastní antigeny organismu. Autoprotilátky proti buňkám a tkáním vznikají, když byla překonána tolerance vůči antigenům vlastního organismu nebo když byly tyto antigeny infekčním nebo jiným procesem modifikovány, případně dříve skryté antigeny se staly dostupné rozpoznávacím strukturám imunitního systému.
Jsou zjišťovány autoprotilátky proti tyreoglobulinu, proti tyreoidální peroxidáze epiteliálních buněk, proti jaderné DNA, ale také protilátky proti epiteliím kanálkům nadvarlat, varlat a parietálním buňkám žaludeční sliznice.
Vedle výrazné poruchy syntézy hormonů štítné žlázy se často u postižených jedinců vyskytuje také lymfocytární zánět varlat, nadvarlat a chronické atrofické záněty žaludku.
Postižení se projevuje drsnou, šupinatou kůží (díky zvýšené proliferaci keratinocytů), ztrátou srsti (suchá a lomivá srst matné barvy) patrnou i ocásku jako tzv. „krysí ocas“. Časté jsou kožní infekce a případně i záněty vnějšího ucha. Zvyšováním hmotnosti  ve spojení se sníženou chutí k příjmu krmiva, vyhledáváním tepla, sníženou srdeční frekvencí, zkracováním až vynecháváním říje, ztrátou libida, slabostí až apatií, zvýšenou únavou a u některých postižených pejsků se uvádí i tzv. „tragický výraz“.  Charakteristický je plíživý nástup klinických příznaků, které se nemusí projevit všechny u jednoho jedince a často je klinický nález velmi individuálně variabilní.
Diagnostika je zaměřena na laboratorní potvrzení nízkých sérových hladin tyroidálních hormonů (T4) a dynamických funkčních testech. Přítomnost autoprotilátek stanovíme imunoenzymatickými testy (ELISA) nebo případně je možné využít histologické vyšetření, kdy je charakteristickým nálezem velké množství lymfocytů a makrofágů, které zcela nahrazují strukturu štítné žlázy.
Terapie spočívá především v trvalé substituci pacienta tyroxinem (T4)
Prognóza je pro budoucí život pejska  poměrně příznivá.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela

Nemoci kožního systému
Demodikózademodikoza
Jedná se o parazitární kožní onemocnění související s imunitním stavem pacienta a projevující se zánětem chlupových folikulů a mazových žláz. Jeho původcem je Trudník psí (Demodex canis), který v malém množství žije jako komenzál v kůži většiny savců. Teprve jeho aktivací a namnožením se projevuje klinická demodikóza. Propuknutí kožních změn lze charakterizovat jako „vnější manifestaci vnitřního poškození“ způsobenou buď geneticky podmíněnými defekty imunity s následným poškozením T-lymfocytů nebo získanou imunodeficiencí.
Lokalizovaná forma – se vyskytuje jako juvenilní varianta především u štěňat ve věku 3-10 měsíců. Vznikají okrouhlá ložiska kůže bez srsti se zvýšenou tvorbou jemných šupin a začervenáním. Tyto změny je možné pozorovat především na hřbetě nosu, čele a kolem uší (důsledek infekce při sání).
V 90% případů tato forma spontánně vymizí do 1,5 roku, ale 10% přechází do formy generalizované, která se projevuje zánětem kůže se zvýšenou tvorbou šupin, vypadáváním srsti, tvorbou krust, zvýšenou pigmentací a častou následnou bakteriální infekcí. Kůže je zesílená, načervenalá (označení tzv. „červená prašivina“) a postiženého psa doprovází nepříjemný zápach. Pokud se vyskytne u potomků jakákoliv forma demodikózy, je doporučeno vyřazení feny z chovu.
Toto onemocnění lze diagnostikovat vyšetřením hlubokého kožního seškrabu, vytržených chlupů, případně biopsií kůže. Ve vzorcích prokazujeme původce demodikózy.
Terapie u štěňat se obvykle neprovádí – juvenilní, lokalizovaná forma většinou odezní spontánně, ale u dospělců vyžaduje dlouhodobou terapii. Prvním krokem je úplné ostříhání srsti zvířete a odstranění šupin a krust šampónem obsahujícím protimazové a baktericidní látky. Tímto se dostatečně vypláchnou chlupové folikuly a následují koupele, které musí být opakovány až do vymizení klinických příznaků a opakovaně negativních kožních seškrabů.
Prognóza je u lokalizované juvenilní formy příznivá, u generalizované formy následují časté recidivy a imunosuprese organismu.
u výmarského ohaře se vyskytuje v malé míře

Vady čelistí
Předkus (brachygnathia superior) je takový stav čelisti, kdy je horní čelist kratší než dolní čelist a díky tomu jsou horní řezáky postaveny za spodními řezáky. Vedle dědičnosti se na vzniku této vady může uplatnit i úraz (tupý úder ve směru podélné osy čelisti) nebo její zlomenina, která předčasně uzavře růstové zóny. Diagnostika je vzhledem k různé délce čelistí a postavení řezáků velmi snadná. Terapie, vzhledem k tomu, že nelze zkrácenou horní čelist prodloužit, spočívá v chirurgickém zkrácení dolní čelisti.
Podkus (brachygnathia inferior) je stav, kdy je spodní čelist kratší než horní čelist. Převislá část horní čelisti, která postrádá protiváhu spodní čelisti, v průběhu života zvířete postupně sklesává. Řezáky spodní čelisti zraňují tvrdé patro, řezáky horní čelisti zraňují kůži a sliznici spodní čelisti. Diagnostika je i v tomto případě snadná a chirurgická terapie je jedinou možností korekce tohoto defektu. (schůdková osteotomie spodní čelisti)
u výmarského ohaře se vyskytuje v malé míře

Rozštěpy patra
Rozštěpové vady se nejčastěji projevují jako jednostranné, oboustranné nebo střední rozštěpy horního pysku v kombinaci s rozštěpy primárního patra (oblast před papilla incisivax). Postihují obvykle současně horní pysk a horní čelist. Defekty mohou být povrchové nebo zasahovat až do hloubky uložených struktur. Oboustranné, jednostranné či střední rozštěpy sekundárního patra (oblast za papilla incisiva) postihují většinou tvrdé i měkké patro současně. Příčinou rozštěpu je porucha růstu a fůze mezodermálních mas patrových plotének výběžků horní čelisti a jejich splynutí s nosní přepážkou. Důsledkem je různě rozsáhlá komunikace mezi nosní a ústní dutinou. Postižená zvířata již od narození  těžko sají, časté je vypuzování krmiva nosními otvory a dýchací potíže. Obvyklou komplikací je zánět plic díky aspiraci potravy. Diagnostika je díky zjevnosti postižení opět snadná a chirurgická terapie (plastika měkkého a tvrdého patra) je žádoucí zejména v případě komunikace nosní dutiny s dutinou ústní.
Papilla incisiva (řezáková bradavka) se nachází před koncem tzv. patrového švu, který prochází středem tvrdého patra. Ústí zde ductus incisivus (řezákový průchod), který spojuje dutinu nosní s dutinou ústní.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela

Pupeční kýla
Pupek sám o sobě je v podstatě jizva, vzniklá po odpadnutí pupečního provazce bezprostředně po porodu. Vrozené pupeční kýly představují jednak nedostatečnost ve zhojení této jizvy a jednak poruchy v uzavření okolních struktur (přímého břišního svalu a jeho povázek). Obvykle se vyskytuje ve věku do 6 měsíců. Jedinci s pupečními kýlami by všeobecně neměli být připouštěni do chovu.
Problém je převážně objeven chovatelem a to buď již při porodu nebo bezprostředně po něm (vzácně až při odstavu štěněte). Nejsou výjimkou velmi malé kýly, které jsou zjištěny až v dospělém věku.
Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o drobné uskřinuté kýly je terapie v podstatě kosmetickou záležitostí. Konzervativní léčba spočívá v opakované repozici kýlního obsahu majitelem, samovolné uzavření bylo občas pozorováno až do 6 měsíců stáří štěněte. Po uplynutí tohoto věku je nutné chirurgické řešení. Jeho neodkladnost závisí na kýlním obsahu, zda hrozí uskřinují střev či nekrózy.
Prognóza je obecně příznivá, pokud se povede nekomplikovaně defekt odstranit a je zajištěna životnost všech orgánů, které tvořily kýlní obsah.
u výmarského ohaře se vyskytuje často, větsinou do 6 měsíců sama zmizí, a neomezuje nejak připuštění zvířete do chovu

Chronická (nehnisavá) hepatitida (zánět jater)
V konečném stadiu je předzvěstí cirhózy a selhání jater. V rozvoji tohoto onemocnění hraje důležitou roli autoimunitní poškození.
Příznaky jsou zpočátku mírné a nespecifické nebo dokonce onemocnění probíhá bez příznaků. Nejčastěji je zjišťována apatie, zvýšená unavitelnost, nechutenství, zvracení, hubnutí, slabost, průjem, horečka a zvýšená žíznivost. Výrazné klinické příznaky se objevují až po rozvinutí závažných patologických změn na játrech a představují žloutenku a vodnatelnost dutiny břišní.
Diagnostika je založena na vyšetření krve, biochemických parametrů a sonografii. Přesnou diagnostiku lze stanovit pouze na základě biopsie jater a následného histologického a cytologického vyšetření.
V léčbě má zásadní význam dietoterapie a medikamentózní léčba, která směřuje k potlačení projevů zánětu, zvládnutí metabolických poruch, následného nevratného poškození jater a doprovodných komplikací. U dědičně podmíněné formy je předpokladem úspěchu identifikace a eliminace přenašečů z chovu.
Při malém rozsahu poškození a dostatečné odezvě na terapii může být prognóza příznivá, přesto je průměrné přežití zvířete 2-3 roky. U pokročilých forem uhyne zvíře do 1 týdne navzdory intenzivní léčbě.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela

Nemoci očí a víček
Progresivní retinální atrofie (PRA) oko
Je nejčastější porucha sítnice, jejíž výskyt není závislý na věku. V rámci tohoto onemocnění se popisují dva typy změn – dysplazie a degenerace tyčinek a čípků.
Příznaky je možné pozorovat ve formě poruch orientace (začínají za šera), změny chování - zvíře je nejisté v cizím prostředí, vyhledává přítomnost majitele a postupně nastupuje noční slepota a zhoršuje se i vidění za dne. Pes oslepne, zornice je rozšířená, častou komplikací je zakalení čočky (katarakta) s následnou luxací čočky, případně glaukomem.
Oftalmoskopické diagnostické vyšetření a elektroretinografie odhalí pozitivní jedince již ve velmi mladém věku.
Terapie neexistuje a jako prevence výskytu se doporučuje vyřazení postižených zvířat z chovu.
Centrální progresivní retinální atrofie  (CPRA)
Jedná se o formu předchozího onemocnění, při které dochází k degeneraci tyčinek a čípků s následnou ztrátou centrálního vidění. Majitel často pozoruje u svého psa horší rozeznávání stacionárních objektů oproti pohybujícím se. Periferní vidění může vydržet až do stáří.
Oftalmoskopicky je možné na sítnici (v oblasti area centralis) najít mnohočetné pigmentové skvrny.
Terapie se neprovádí, význam má pouze genetická kontrola a navazující chovatelská restriktivní opatření.
Abnormální poloha víček
Entropium
je vchlípení až vtočení volného okraje víčka. Onemocnění je geneticky fixováno a je tudíž nejen zdravotním problémem, ale i důvodem nezařazení jedince do plemenitby. Negativní vliv podráždění rohovky a spojivky chlupy kůže vtočeného víčka se projevuje křečovitým sevřením víček, zvýšenou sekrecí slz a pokud je dráždění dlouhodobé, tak se přidává  hnisavý zánět spojivky, světloplachost a zánět rohovky. Diagnostika většinou nečiní potíže, vtočení víčka bývá evidentní. Terapie je individuální a ve výběru chirurgické techniky ošetření je nutné vzít v úvahu věk zvířete a lokalizaci abnormality.
Ektropium
je oddálení volného okraje víčka do bulbu, spojené s umožněním zvýšeného dráždění rohovky a spojivky. Klinické příznaky jsou snadno viditelné, změna polohy víček je doplněna překrvením spojivky, zvýšeným slzením, zánětem víček a u chronických případů i zánětem rohovky. Terapie přichází v úvahu při rozvinutí klinických příznaků nebo na přání majitele (řada lehkých ektropií zůstává neošetřena). Je zpracována řada chirurgických technik, lišících se dle rozsahu abnormality.
Kombinované ektropium – entropium (diamond eye-diamantové oko)
je stav, kdy díky nedostatečné funkci očních svalů vzniká nadměrně velká oční štěrbina a rozsáhlé ektropium přechází v obou očních koutcích v entropium. Diagnostika opět nečiní potíže a terapie je pouze chirurgická.
Distichiáza
neboli abnormální umístění očních řas na okraji víčka  (nadpočetné řady řas vyrůstajících z vývodů Meibomových žláz). Tato porucha se může objevit do 1 roku stáří.
Ektopické cilie
jsou ojedinělé řasy vyrůstající ze žlázek horního víčka a prorůstající spojivkou (většinou uprostřed víčka), které následně narušují rohovku. Tento defekt se objevuje již od narození
Obě poruchy se projevují křečovitým stahem víček, zánětem spojivky, zvýšeným slzením a záněty rohovky.
Terapie je preferována chirurgická, spočívající v nejrůznějších způsobech odstranění iritujících řas.
Glaukom
Jedná se o onemocnění spojené se zvýšeným nitroočním tlakem, nazývané dříve jako „zelený zákal“. Objevuje se do stáří 3 let.
Projevuje se bolestivostí (zejména u akutního stavu), křečovitým stahem víček, změnami chování (díky bolestivosti) – apatie, nechuť k příjmu potravy, vyhledávání tmavých a klidných koutů až agresivitou při doteku na oko. Můžeme pozorovat rozšířené zornice, otok rohovky a její kouřově namodralý až mléčný vzhled, změny vidění, poruchy orientace, vysunutí oka z očnice a luxaci čočky.
Vedle rutinního oftalmologického vyšetření je nezbytnou součástí diagnostiky měření nitroočního tlaku a gonioskopie (vyšetření stavu úhlu mezi duhovkou a rohovkou).
Úspěšnost terapie závisí na včasné diagnostice a neodkladném uplatnění léčby. V podstatě existují dvě možnosti terapie – konzervativní (medikamentózní) a chirurgická. Cílem je snížení nitroočního tlaku – tedy omezení produkce komorového moku nebo vytvoření alternativní cesty jeho odtoku.
Stenóza a aplazie slzných bodů
Zúžení a nevyvinutí slzných bodů je velmi častou poruchou. Při aplazii horního slzného bodu se nezjišťují  žádné klinické příznaky, při aplazii spodního slzného bodu dochází k výraznému slzení až přetékání slz na tvář. Tato porucha se projeví do 1 roku života.
Diagnostika je poměrně snadná a potvrdí ji mikroskopické vyšetření a retrográdní výplach slzného ústrojí.
Terapeutické řešení je pouze chirurgické – spočívá v provedení permanentní plastové kanylace.
Keratokonjunctivitis sicca (KCS) – suché oko (suchý zánět rohovky a spojivky)
Jedná se o progresivní zánětlivé a degenerativní onemocnění, které se projeví do 1 roku života.
Klinické příznaky jsou velmi rozmanité – křečovité sevření víček (často jako první příznak), výtok zasychající na víčkách, v chronickém stadiu zánět rohovky (s vředy) a její pigmentace a vaskularizace, suchý vzhled rohovky a překrvení spojivky.
Diagnostika je založena na přítomnosti výše uvedených klinických příznaků, měření produkce slz a cytologickém vyšetření.
Medikamentózní terapie je přísně individuální a spočívá v kombinaci látek stimulujících produkci slz, látek nahrazujících funkci slz a  lokální aplikaci antibakteriálních a protizánětlivých látek.Tato terapie může být doplněna chirurgickým ošetřením.
Výhřez žlázy třetího víčka (Cherry eye – třešňové oko)
Jedná se o nejčastější poruchu třetího víčka, které je uloženo v mediálním (vnitřním) koutku oka. Většinou se zjišťuje jednostranné postižení, kdy můžeme pozorovat ve vnitřním koutku oka výrazný otok, překrvení a vyhřezlou tkáň žlázy. V počátečních stádiích se může spontánně vrátit na svoji pozici, ale vždy je nutno počítat s možnou recidivou.
Řešení je chirurgické, jehož principem je repozice vyhřezlé žlázy a její hluboké ukotvení. NEDOPORUČUJE se odstranění vyhřezlé žlázy nebo její části pro možný vznik keratokonjunctivitis sicca,  neboť žláza třetího víčka se podílí ze 30% na produkci slz.
u výmarského ohaře se vyskytuje často

Nemoci nervového systému
Epilepsie
Neurogenní záchvaty lze charakterizovat jako přechodné porušení mozkové funkce, charakterizované náhlým nástupem, spontánním vymizením a tendencí k recidivám. Neuroanatomicky jsou záchvaty často spojeny s abnormalitami předního mozku. Dědičná forma epilepsie se objevuje u psů kolem 2 let života. Může se objevit i dříve a to u  potomka, jehož oba předci trpěli epilepsií.
Záchvaty jsou obvykle spojeny s poruchami dalších funkcí, např. slintáním, močením a defekací. Neurogenní záchvaty lze klasifikovat do několika skupin. Jako fokální (ložiskové), pokud je šíření elektrického výboje zastaveno a generalizované, které vznikají při dostatečně velké depolarizační vlně, kdy je impuls veden celým mozkem. Další dělení vychází z vlastních  projevů záchvatu.  Při Malém záchvatu (petit mal) vznikají křeče určitých skupin na hlavě (popř. krku), které jsou doprovázeny žvýkacími pohyby a mírným sliněním. Celý tento záchvat trvá maximálně několik minut. Velký záchvat (grand mal) je nejčastější a provází ho generalizované křeče. Tento záchvat lze již rozdělit na jednotlivé fáze: počáteční – tonicko-klonické křeče – pohyby končetinami jako při běhu – rekonvalescence. Posledním typem je tzv. Status epileptiku, který je enormně prodlouženým Velkým záchvatem nebo dokonce spojením dvou Velkých záchvatů. Manifestací záchvatů mohou být i nejrůznější projevy bizarního chování např. „chňapání po mouchách“
Diagnóza zahrnuje kompletní vyšetření - biochemii, analýzu moči, hematologii, rentgenologii hrudníku a břicha, elektroencefalografii (počítačovou tomografii).
Terapie je zaměřena na podávání antikonvulzivních (protikřečových) preparátů. Nejúčinnější metodou je prevence výskytu zaměřená na striktní vyřazení jedinců s epilepsíí – následně také jejich rodičů a sourozenců z chovu.

Nemoci reprodukčního systému
Kryptorchismus
Představuje vývojovou vadu, při které není dokončen sestup jednoho nebo obou varlat do šourku. Varlata se vyvíjejí za ledvinami a v průběhu prenatálního období sestupují dutinou břišní k tříselnému kanálu a následně do šourku. U psů je sestup varlat obvykle dokončen až  10-14. den po porodu a za kryptorchismus se považuje stav, kdy sestup jednoho nebo obou varlat není dokončen do 2 měsíců po porodu. Oboustranní kryptorchidi jsou neplodní, jednostranní jsou většinou plodní. Následnou komplikací kryptorchismu mohou být nádory varlat, proto je často prováděno chirurgické odstranění nesestouplého varlete.
Diagnóza je založena na klinickém vyšetření, sonografii, případně lze stanovit koncentraci testosteronu v krevní plazmě.
Terapie je vzhledem ke genetické predispozici diskutabilní. S velmi nízkým efektem lze aplikovat testosteron či preparáty hypotalamových hormonů (GnRH). Chirurgické ošetření se běžně nepoužívá.
u výmarského ohaře se vyskytuje často
Hypospadie
Jedná se o abnormální lokalizaci vyústění močové trubice na spodní straně penisu a to v různé vzdálenosti od žaludu. Často je tato porucha spojena s abnormálním vývojem penisu, předkožky nebo šourku. Stav je dispozicí pro močové infekce a inkontinence.
Diagnóza je založena na klinickém vyšetření vnějších genitálií, případně katetrizaci močové trubice.
Terapie je závislá na lokalizaci vyústění močové trubice. Zahrnuje amputaci abnormálně vyvinutého pyje a ostatních struktur a často je v rámci ošetření indikována kastrace, poněvadž psa nelze doporučit k chovu.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela
Intersexuální stavy hermafroditismus  a  pseudohermafroditismus
Jsou charakterizovány přítomností tkání nebo znaků obojího pohlaví, tedy nestejnoměrně vyvinutými znaky obojího pohlaví u jednoho individua. Zpravidla převládá jedno pohlaví nad druhým a to určuje vzhled zvířete.
Hermafroditismus je charakteristický dobře oddělenými pohlavními žlázami (varlata, vaječníky) a pseudohermafroditismus přítomností gonád jednoho pohlaví a vývodními cestami pohlaví opačného.
Diagnostika je založena na důkladném klinickém vyšetření, příp. sonografii.
Terapie neexistuje, postižení jedinci jsou neplodní a tudíž jejich zařazení do chovu je vyloučeno.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela

Nemoci pohybového systému
Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) dkk
DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přesto, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci řady plemen psů. Složitá genetika dysplazie kyčelního kloubu ztěžuje vymýcení tohoto onemocnění; přesto však se selektivní chovatelské programy z pohledu snížení frekvence výskytu DKK jeví jako užitečné.
Kyčelní kloub je kloubem kulovým a tvoří jej hlavice stehenní kosti a jamka acetabula (jamka kyčelního kloubu). Za normálních okolností zapadá hlavice stehenní kosti do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice stehenní kosti se dostává mimo kontaktní plochu acetabula. Toto oddálení a následná artróza kloubu jsou pro zvíře bolestivé a běžný pohyb se stává často nepříjemným zážitkem. Dysplazie kyčelního kloubu je u psa vývojovým (nikoliv vrozeným) onemocněním s polygenní dědičností a má povahu multifaktoriálního onemocnění. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problému je však potenciálně podmíněn řadou faktorů mezi něž patří velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná konstituce, tzv. index hmoty svalů pánevní oblasti, endokrinní dysbalance. Projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí. Společným jmenovatelem v mechanismu vzniku DKK je laxita (uvolnění) kloubu. V okamžiku narození štěněte je kyčelní kloub strukturálně i funkčně normální u všech jedinců a stabilní zůstává prvních 10 až 14 dní života. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození, kdy kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně pak vzniká laxita kloubu a ta zapříčiní nesourodost kloubních ploch a rozvoj dalších patologických procesů v kloubu.
Z hlediska klinických projevů je možno zařadit psy s dysplazií kyčelního kloubu do jedné z níže uvedených skupin
1) psi ve stáří 4 až 14 měsíců, klinicky bez příznaků, u nichž se DKK diagnostikuje pouze náhodně při rentgenologickém vyšetření
2) psi ve stáří 4 až 14 měsíce života, u nichž se již v tomto období rozvinou klinické příznaky a to s akutním nástupem, kdy je většinou postižen pouze jeden kloub. Typické jsou potíže při vstávání, neochota k pohybu, při běhu se pes pohybuje jako zajíc (odráží se současně oběma pánevními končetinami) a výrazně kulhá po zátěži. Díky bolestivosti může majitel pozorovat i změny v chování psa.
3) psi dospělí (nad 15 měsíců) s degenerativními změnami v kloubu (artróza), u nichž se jedná o kulhání chronické povahy se zhoršováním po nepřiměřené zátěži.
Základním kamenem diagnostiky je klinické vyšetření (ortopedické) a rentgenologie kyčelního kloubu.
Terapie je velmi individuální a záleží na stáří psa, jeho pracovním využití a stavu postiženého kloubu.  V zásadě lze volit mezi léčbou chirurgickou a  konzervativní (medikamentózní terapie spolu s úpravou pohybového režimu psa).
u výmarského ohaře se vyskytuje často, většinou však bez klinických příznaků
Onemocnění meziobratlových plotének (disků)
Výhřez meziobratlové ploténky se u psů projevuje stejně jako u lidí. Některé odlišnosti jsou dány anatomickými rozdíly. Páteř je u člověka v poměru k jeho tělesné hmotnosti kratší, u lidí má páteřní kanál tvar trojúhelníku, zatímco u psa je oválný, u člověka končí mícha v předním úseku bederní páteře a k výhřezu obvykle dochází v koncovém úseku bederní páteře a tudíž za zakončením míchy; u psa končí mícha v koncovém úseku bederní páteře a výhřez ploténky je nejčastější na přechodu hrudní a bederní páteře. Meziobratlové ploténky představují jakési polštáře mezi obratli, které dovolují pohyb, minimalizují a absorbují nárazy a spojují jednotlivé segmenty páteře.  Onemocnění meziobratlových plotének (disků) má za následek nejčastěji se vyskytující neurologický syndrom u zvířat. Predisponována jsou zejména chondrodystrofické plemena a u nichž dochází k degeneraci disku a jeho následné mineralizaci. U těchto plemen můžeme mezi 8 měsíci až 2 roky stáří  pozorovat chrupavčité změny plotének, které tak ztrácí svoji funkci, přičemž největší výskyt klinických příznaků je ve věku 4-5 let. Následné poškození míchy, díky kompresi může kolísat od lehké demyelinizace po totální nekrózu šedé i bílé hmoty míšní.
Klinické příznaky závisí na lokalizaci míšního poškození. V lehkých případech patří mezi klinické příznaky bolestivost v oblasti páteře, ataxie (nekoordinovaný pohyb) a paréza (neúplná obrna), pro těžké případy je typická paralýza (celkové ochrnutí) se ztrátou senzorické funkce za místem poškození.
Diagnostika je založena na  klinickém a neurologickém vyšetření, nativní a kontrastní rentgenologii.
Terapie je možná konzervativní či chirurgická a prognóza je závislá na lokalizaci poškození, stupni neurologického postižení, době trvání příznaků a způsobu léčby.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela
Onemocnění krčních disků
Postižení se nejčastěji objeví mezi 4-8 rokem stáří. Projevuje se bolestivostí krku  s typickými projevy – strnulou chůzi, nízké držení hlavy, opatrné pohyby krku, křečí krčních a ramenních svalů, v 50% případů se vyskytuje i kulhání na hrudní končetiny, paréza nebo paralýza.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela
Onemocnění thorakolumbálních disků (hrudních a bederních disků) 
Vyskytuje se častěji než onemocnění krčních disků a nejvyšší výskyt byl zaznamenán ve věku 3-6 let. Projevy záleží na lokalizaci postižení, jeho rozsahu a době trvání -  bolesti zad, lehká až těžká paraparéza (částečné ochrnutí pánevních končetin), paraplegie (obrna pánevních končetin a zadní části těla) s absencí hluboké citlivosti a porušením funkce močového měchýře.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela
Kosterní dysplazie – poruchy vývoje nebo růstu 
Představují různorodou skupinu dědičných poruch, které nejsou moc dobře definovány. Patří mezi ně poruchy růstu kostí a chrupavek a primární metabolické kosterní abnormality. Jejich klinické projevy jsou velmi různorodé a vedle genetického vlivu je nutné vždy počítat s účastí vnějšího prostředí, způsobu chovu a zatížení psa. Obecně znemožňují plnohodnotný pohyb a často vedou k následným degenerativním postižením kostí i kloubních struktur. Diagnostika je opřena o kvalitní klinické, ortopedické vyšetření a rentgenologii. Terapii možno volit konzervativní nebo chirurgickou (dle stadia vývoje, lokalizaci postižení a hlavně stáří psa).
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela
"Funny Pupies"
jsou to nejčastěji ti nejmenší z vrhu, kteří pomaleji rostou a jsou méně energičtí než jejich sourozenci. Často je nutné taková štěňata dokrmovat. Projevují se u nich také problémy s trávicím traktem, ale častý průjem je pouze doprovodným příznakem, který se po 7-10 dnech podávání antibiotik upraví. Typické pro tento syndrom je to, že štěně postupně prochází etapy, kdy je zdánlivě zdravé a následně se u něj projeví nejrůznější poruchy. Také je charakteristické to, že se většinou jedná o velmi inteligentní a  přítulná štěňata. Obvykle kolem 3 týdne života není štěně schopno bezbolestně zatížit jednu z hrudních končetin, ale tento stav se za několik dní upraví. Již ve 4 týdnu má ovšem problém nastoupit na končetiny a pohybovat se, tento stav se již neupravuje a můžeme pozorovat bolestivý a velmi pomalý pohyb postiženého štěněte. Ve 4-6 měsících se objevují vážné ortopedické problémy – kulhání,  křivé hrudní končetiny případně abnormální či kravský postoj. Často je doprovodným příznakem svědění kůže, špatný skus, problémy s chrupem, pseudokatarakta a krátké prsty. Takto postižená štěňata jsou predisponována k poruchám vývoje a růstu orgánů a obecně vykazují zvýšenou citlivost k infekcím.
o výskytu u výmarského ohaře jsem zatím neslyšela

Nemoci imunitního systému
Selektivní IgA deficiente
Imunitní systém je tvořen buněčnou a humorální imunitou, kterou představují především imunoglobuliny různých izotopů (IgA, IgG, IgE, IgM) a jejich funkcí je imunitní dozor v organismu. IgA je součástí imunitního systému sliznic a tvoří tedy jednu z prvních a nejdůležitějších bariér při vstupu patogenních agens do organismu.
Selektivní IgA deficience je nejčastěji popisovanou poruchou tvorby imunoglobulinů u psů (byla popsána u 32 plemen, nejčastěji u bíglů a německých ovčáků). Klinicky se projevuje přetrvávajícími infekcemi dýchacího a trávicího systému, kůže, (záněty chlupových folikulů s následnou opakovanou stafylokokovou infekcí a demodikózou). Virové a bakteriální záněty bronchů a plic končí často i fatálně.
Diagnostika je zaměřena na zjištění koncentrace IgA v séru. Terapie využívá imunostimulačních látek, jejichž zásady léčebného účinku  a možnosti preventivního použití zatím nejsou dobře zpracovány. Z těchto důvodů zatím lze jejich použití  aplikovat přísně individuálně a pod pravidelnou laboratorní kontrolou. Obecně lze k terapii využít také podpůrnou léčbu (imunosuplementace), která má pouze nespecifický účinek na imunitní systém – aplikace vitamínů (vitamín A,E,C,B12, biotin, cholin) a stopových prvků (selen, zinek, železo, hořčík).
› Novinky   › Artemis Terra   › Výmarský ohař   › Vše o štěněti   › Co vědět o psech   › Výcvik a výstavy   › Galerie   › Kontakt   › Odkazy   › Sitemap               Created by Jindřich Nečas | Design by Jindřich Nečas 2008

odrazka Výmarský ohař patří mezi nejstarší plemeno kontinentálních ohařů. Jeho původ nebyl nikdy zcela objasněn. Historické prameny uvádějí několik teorií o vývoji plemene. Všechny se opírají o důkazy v podobě fyziognomie a vlastností předků a současného psa, či jeho vloh pro určitý typ práce. Teorie se hodně liší a mnohdy si i odporují. Žádnou z nich nemůžeme považovat za plně ověřitelnou.

Středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes. Pracovní pes, s hezkou formou, silný, se silně vyvinutou muskulaturou. Pohlaví psa resp. feny má být jasně vyjádřenou.

Mnohostranný, snadno ovladatelný lovecký pes, s vyrovnanou povahou a vášní pro lovecké upotřebení, se systematickým a vytrvalým vyhledáváním, nikoli však nadmíru temperamentní. Čich pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou a kořistnický, též ostražitý, ne však agresivní. Spolehlivý ve vystavování a při práci ve vodě. Pozoruhodná tendence k práci po střelbě.